webmaster info email LESNÍ ROH - úvodní stránka
  přihlášení
  jméno:
  heslo: 
 

  lesní roh

  historie nástroje
  popis nástroje
  typy lesních rohů
  hornisté
  menu
  úvodní stránka
  registrace
  kniha hostů
  články
  životopisy
  recenze
  reportáže
  jak, co, kde a za kolik
  odkazy
  kontakt
  statistiky návštěvnosti
  přihlášený uživatel
Vojtěch Nečacký
  webmaster ICQ status
  ICQ: 136-903-900
Polete mi zprvu...
 
netbook
ekonomické stavby diskuze
mimibazar
 
Česká škola lesního rohu - autor: Jiří n
napsáno na objednávku pro brožuru hornového kvartetu Andante Cornissimo Milušky Niklové
 

Louis-François DaupratFrancouzský virtuos a učitel
Louis-François Dauprat říká ve své 1824 zveřejněné,
monumentální učebnici "Tutor" o lesním rohu,
že je "díky své barvě zvuku a osobité kvalitě tónu
ze všech dechových nástrojů ten nejkrásnější",
a že proto "jeho kouzlo vzbuzuje pocity,
které jsou všeobecně uznávány jako neodolatelné".

Vážení čtenáři,
informace z historie lesního rohu, s výjimkou těch úplně základních, nejsou běžným zájemcům tak snadno dostupné, jak bychom si přáli, protože dějiny tohoto hudebního nástroje jsou vskutku pozoruhodné a zajímavé. Z úzce národního pohledu můžeme už dnes - naplněni oprávněnou hrdostí - konstatovat, že i tzv. česká škola lesního rohu se nepřehlédnutelným způsobem podílela na jejich utváření. Svého času platilo ve "Starém světě" okřídlené úsloví "Čechy konzervatoř Evropy". Bezpochyby se tak stalo i zásluhou českých hornistů, kteří zejména v 18. a na začátku 19. století utíkali z neutěšených domácích poměrů na všechny světové strany, aby šířili slávu svého trubačského umění.
Požádali jsme historika a publicistu, prvního hornistu Pražské opery, nyní v důchodu, pana Jiřího Ctefana, aby pro potřebu naší knížečky sepsal pár řádek z dějin nástroje, se zaměřením právě na českou hornovou školu. Pan Ctefan nám velmi ochotně vyšel vstříc, takže my zvídaví můžeme nyní zlehka pootevřít ony pomyslné, skřípající a vrzající, mlhou pavučin opředené dveře do (ne)dávné minulosti: .... tááák .... , slyšíte? - už se k nám z velké dálky nese líbezný zpěv Puntova stříbrného rohu ...

 
Miluška Niklová
(25.5.2005)
 

Ze skupiny žesťových nátrubkových nástrojů používaných v umělé hudbě je lesní roh nejmladší. Zatím co používání trubek a pozounů bylo známo již ve středověku, byl lesní roh v operním orchestru použit teprve v polovině 17. století skladatelem Lullym v opeře Princesse d´Élide. Brzy se zabydlel v barokním orchestru, odkud vytlačil pozouny a převzal nižší polohy klarin, kde se vzhledem k menšímu počtu alikvotních tónů nemohly uplatnit. Johann Sebastian Bach do svých mší, Georg Friedrich Händel do oper a Georg Friedrich Telemann do suit napsali mnoho virtuózních pasáží pro jeden, dva či dokonce celé soubory lesních rohů. Vznikly i koncerty, z nichž nejznámější pro jeden a dva rohy napsal Vivaldi. Největšího rozkvětu dosáhla hra na lesní roh v období klasicismu a nás může těšit, že k němu podstatnou měrou přispěla česká škola. Do českých zemí se nový nástroj dostal poměrně záhy a jeho cestu můžeme sledovat po dvou liniích: známější přes hraběte Šporka a dosud málo prozkoumaná cesta přes církevní (hlavně řádové) organizace. Johann Sebastian BachŠporkův podíl rozšíření lesního rohu je dostatečně znám; byla mu věnována mezinárodní konference v r. 1981 v Brně a napsáno mnoho oslavných článků, proto jen krátce: počátkem osmdesátých let 17. století poznal Špork ve Francii velkolepou šlechtic-kou zábavu - parforsní hony na vysokou - a rozhodl se přenést tyto radovánky na své panství v Čechách. A protože při těchto honech hráli významnou úlohu myslivci troubící na lesní roh signály o průběhu honu, poslal dva poddané do Paříže, aby se složité ceremoniály zpaměti dobře naučili. Troubení signálů se dá zvládnout za krátkou dobu, praxe při honu je jiná. Protože hony se konají jen v určitých obdobích, pobyli si Svída s Rölligem v Paříži celé dva roky. Po návratu do Čech pak školili další myslivce, neboť poptávka po nich byla se strany domácí i cizí šlechty značná. Vyškolení u Šporka přišlo jistě laciněji, než delší pobyt v Paříži. (Zájemce o problematiku parforsních honů upozorňuji na novelu Aloise Jiráska Zahořanský hon, kde je průběh honu vylíčen velice zasvěceně.) Zavedením parforsních honů do Čech sledoval Špork především zdůraznění své výjimečnosti, proto následně založil Hubertův řád, jímž dekoroval i císaře při jeho návštěvě svého panství. Doufal, že oplátkou bude dekorován řádem Zlatého rouna; to mu ovšem císař nepropůjčil. Lesní rohy bral jako nutnou součást honů, další vývoj mysliveckých trubačů směrem k hudbě orchestrální, komorní či sólistické nepodporoval, proto také nejsou známa žádná další jména hornistů ze Šporkova panství. Jako signální nástroje byly lesní rohy používány i při honech na jinou zvěř, například na černou, jak o tom svědčí zachované Antonovy fanfáry z let 1794 a 1802 z Českého Krumlova. Z téže doby pocházejí i fanfáry Leopolda Koželuha. O způsobu použití trojhlasých fanfár přímo při honu se nám žádné informace nezachovaly, lze však předpokládat, že byly hrány patrně při zastávkách. Spíše však patří tyto, Maškovi a Měchurovy fanfáry mezi skladby koncertní.
Zcela jinak se vyvíjela hra na lesní roh v církevních organizacích, šlechtických kapelách a vojenských hudbách. Není zcela vyloučeno, že se zde objevil lesní roh ještě před Šporkovým importem, jak o tom svědčí nálezy hudebnin v Kroměřížském zámeckém archivu. Zmínky o výskytu lesních rohů najdeme i ve starých inventářích. Inventář z Mladé Boleslavi, pocházející údajně ze čtvrté čtvrtiny 17. století uvádí "waldhorny v trojím ladění" již s přelaďovacími nástrčkami snižujícími původní ladění o půl či celý tón. V Manětíně se vyskytují rohy již v r. 1711. Hráli na ně dva hráči s ročním platem 96 zlatých. Také kapela hr. Thuna měla v r. 1717 tři hráče. Další zprávu máme z Prahy. V roce 1716 hráli ve slavnostním průvodu k narozeninám arcivévody Leopolda židovští hudebníci, mezi nimiž byli i hornisté. Rušení církevních řádů a následná likvidace jejich hudebních fondů nám neumožňuje vyslovit definitivní závěry. Nejhůře byl postižen jesuitský řád, z jehož hudebních sbírek se prakticky nic nedochovalo. Přesto se zachovalo několik významných sbírek - kapitulní archiv metropolitní katedrály, křížovníci s červenou hvězdou, strahovští premonstráti, abych vyjmenoval jen některé pražské. Ne všechny jsou zpracované, do části sbírek není umožněn přístup.V šedesátých létech provedli pracovníci Ústavu pro hudební vědu průzkum českých pramenů týkajících se hudební kultury s mimořádným výsledkem. Na kůrech bylo objeveno mnoho písemných památek - notového materiálů, starých inventářů a v neposlední řadě původních nástrojů, mezi kterými nechyběly ani lesní rohy. Zde ještě čeká mnoho práce a věřím, že by ke 106 hornistům, které uvádí Dlabač ve slovníku z roku 1815, přibylo hodně dosud neznámých jmen.

parforzní lesní roh (Parforce Horn)parforzní lesní roh (Parforce Horn)

Prameny k tehdejší výuce hry na lesní roh se nedochovaly: nebyly pravděpodobně žádné. Hra na lesní roh a klarinu má stejné nároky na nátisk, nátrubky mají téměř stejnou velikost a tak běžné (nikoli virtuosní) nároky orchestrálních či komorních partů založených na přirozených tónech mohli zvládnout hráči obou profesí. Se specializací se setkáváme až po zavedení krytí pravou rukou v roztrubu, umožňující částečnou chromatizaci nástroje. Ale ještě v druhé polovině 19. století navrhuje svatovítský kapelník Jan Nepomuk Ckroup přijetí trompetisty, který "v případě nutnosti může být použit jako hornista". Výuka tedy spočívala na napodobování učitele v nasazení, tvoření tónu a používání jazyka. Jako notový materiál posloužily asi dobové party. Z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století nám historie zachovala jen několik jmen učitelů. Šporkovští hornisté Svída a Röhlig se věnovali především výcviku pikérů, z pražských učitelů hráčů pro kapely můžeme jmenovat hlavně Hermelia Smeykala působícího u jesuitů, Josefa Matějku z Lorety a Jan Cindeláře z mannsfeldského panství na Dobříši. Pro vývoj hry měla však rozhodující slovo až další generace - drážďanští Karel Houdek a Antonín Josef Hampl. V Drážďanech dokončil své vzdělání legendární virtuos Jan Václav Stich - Punto. Kromě těchto špičkových učitelů existovalo velké množství venkovských učitelů a ředitelů kůrů schopných vychovat hráče na všechny nástroje, tedy i hornisty.

Budova Praµské konzervatořeZaložením pražské konzervatoře v roce 1811 (mimochodem nejstarší ve střední Evropě) vstoupila výuka hudebníků kvalitativně na vyšší úroveň. Hlavním posláním školy bylo vychovávat zdatné orchestrální hráče - tedy i hornisty. Pro výuku byl vybrán v té době nejlepší pražský hornista Václav Zalužan, člen dechové harmonie hraběte Jana Pachty a operního orchestru Stavovského divadla. Zalužan, narozený v roce 1767, se podílel svými výkony na úspěchu orchestru při památných mozartovských premiérách. Svého úkolu se ujal zodpovědně, přeložil školu Duvernoye a své žáky vedl tak svědomitě, že hned z prvních pěti absolventů se dva stali později profesory konzervatoře: Josef Kail na trubku a Jan Janatka, který převzal žezlo v roce 1833 po svém učiteli. Konzervatoř nepřijímala žáky každý rok - za prvních 20 let se přijímací řízení uskutečnilo pouze sedmkrát. Počet přijatých žáků se měnil: pouze jeden byl přijat v roce 1851, 1868, 1875, 1877 a 1885. Nejvíce žáků, a to sedm, bylo přijato v roce 1852. Teprve od roku 1888 byli přijímáni každoročně jeden nebo dva žáci. Prvním žákem, který absolvoval na veřejném koncertě, byl Josef Cvrček (Swrtczek). Za doprovodu konzervatorního orchestru hrál 19.3. 1816 concertino od Duvernoye. Po absolutoriu zůstal patrně v Praze, protože se s ním setkáváme ještě na koncertě 8. ledna 1818, kdy hrál opět koncert od Duvernoye. Rovněž další dva úspěšní žáci - Kail a Janatka - se pochlubili přednesením koncertu pro dva lesní rohy s orchestrem, který napsal Matthieu Fréderiç Blasius. Během Zalužanova působení vystupovali jeho žáci na 22 koncertech z 39, vesměs s francouzskou literaturou, neboť pražská škola přejímala zkušenosti pařížské konzervatoře a veškerou literaturu k výuce (24 koncertů od 26 autorů) obstarala odtamtud.

Lesní roh opatřený pístovou mechanikouTato díla byla psána již pro ventilový roh, který byl v roce 1818 patentován. Patrně z tohoto důvodu nebylo navázáno na Sticha, třebaže ho musel Zalužan určitě slyšet hrát při jeho návštěvě v Praze roku 1803. Stichovy skladby se na konzervatoři objevily až v třicátých letech dvacá-tého století za profesora Emanuela Kauckého. Koncert pro dva lesní rohy Antonína Rösslera-Rosettiho, zapsaný v jednom svazku s koncerty Duvernoye, Andrého a Blasia, byl spartován a rozepsán až po roce 1945, dočkal se profesionální rozhlasové nahrávky hornistů České Filharmonie Miroslava Ctefka a Vladimíra Kubáta a stal se oblíbenou skladbou hornistů. Stejně jako oba naši zmínění autoři dopadl i Wolfgang Amadeus Mozart, z jehož čtyř koncertů nezazněl za sto let ani jediný. Zalužanovou výukou prošlo 17 posluchačů.

Zalužanův nástupce Jan Janatka byl mimořádným talentem. Na konzervatoř byl přijat ve svých třinácti létech, v devatenácti absolvoval, do roku 1822 byl členem divadelního orchestru ve Vídní, v roce 1832 se vrátil do Prahy, hrál ve Stavovském divadle, v roce 1833 se stal profesorem konzervatoře, kde působil plných 40 let. Vyučil 56 hráčů, mezi nimiž byli Josef Pilát, autor praktické školy pro venkovské učitele hudby a František Colar, jehož dvoudílnou školu používal pro úplné začátečníky s oblibou profesor Kaucký. Zúčastnil se čile koncertního života, hned v prvním roce svého púsobení provedl spolu s profesorem Kailem Variace pro dva lesní rohy Leo de St. Lubina, které roku 1836 zopakovali. Tuto skladbu s oblibou dával hrát svým žákům. Roku 1852 došlo k památné české premiéře Schumannova Koncertního kusu pro čtyři lesní rohy s průvodem symfonického orchestru. Sólové party přednesli 3 žáci šestého ročníku, jméno hráče druhého lesního rohu Alois Zimmermann mezi žáky konzervatoře není uvedeno. Kritikovi z pražských novin "Bohemia" se zdála skladba příliš náročná pro nezvyklou harmonii a choulostivé pasáže, ale v celkovém hodnocení pochválil interprety za krásný a plný tón. Pouze v poslední větě ve zvláště technicky a nátiskově náročných pasážích vytýkal prvnímu hornistovi místy značné "kiksy". Nutno poznamenat, že všichni hráči hráli na jednoduché tříventilové nástroje. V současnosti za použití nejmodernějších dvojitých a trojitých rohů hrají part prvního rohu dva hráči! Provedení Schumannova koncertu je v historii konzervatoře zcela výjimečné. V roce 1871, rok před odchodem do důchodu, přijal Janatka třináctiletého Antonína Janouška, který se stal po několikaletém působení v cizině v roce 1895 profesorem pražské konzervatoře a prvním hornistou Národního divadla.

Antonín Rössler-RosettiKoncert pro dva lesní rohy Antonína Rösslera-Rosettiho

zdroj: www stránky Roberta Ostermeyera

Po Janatkovi nastoupil Friedrich Sander, hornista z Wiesbadenu. Byl vybrán ze 6 uchazečů, při svém nástupu se presentoval koncertem f moll Augustina Kiela, ale v Praze se mu nedařilo a po třech létech se dobrovolně místa vzdal. Další jeho osudy nejsou známy. Je autorem etud slušné úrovně, částečně je použil František Colar pro svou školu. Za Sanderova působení absolvovalo 5 posluchačů, kteří byli většinou připraveni již Janatkou. Provizorně nastoupil na uvolněné místo hráč Karlovarského lázeňského orchestru Julius Behr a protože se osvědčil, byl v r. 1876 jmenován řádným profesorem. Rovněž on se presentoval týmž koncertem jako jeho předchůdce. Materiál tohoto koncertu v archivu konzervatoře bohužel není, personální akta profesorů jsou nepřístupná, pouze Pazdírkův naučný slovník udává, že po přechodu do Prahy se stal zároveň členem obou divadelních orchestrů - českého i německého. Mimo to se podílel spolu s kolegy profesory na provedení komorních děl různého obsazení a v roce 1891 údajné Mozartovy Koncertantní symfonie pro hoboj, klarinet, lesní roh a fagot. Před odchodem do pense dal dobrý základ dvěma vynikajícím hornistům: v r. 1893 Bedřichu Zvolskému a hlavně Josefu Suttnerovi.Za dvacet let vychoval celkem 24 žáků. Do penze odešel v roce 1895. Na jeho místo byl povolán Antonín Janoušek, který již rok profesora Behra při jeho ochuravění zastupoval. Janoušek se narodil roku 1858 v Malé Chuchli (dnes součást Prahy 5), konzervatoř absolvoval roku 1876 a po sedmiletém účinkování ve Lvově a Kyjevě se stal roku 1873 členem orchestru Národního divadla. V roce 1899 u něj ukončil vzdělání Bedřich Zvolský, který byl dlouhá léta I. hornistou orchestru Německého divadla v Praze a Josef Suttner, který vyhrál konkurs nad třiceti účastníky v Mnichově a stal se profesorem na tamní konzervatoři. Kromě etud napsal velmi náročný koncert. Další absolventi Maximilián Srbecký a Josef Francl působili ve Spojených státech amerických. Sám profesor Janoušek obdržel nabídku od šéfa Bostonské filharmonie Artura Nikitsche, ale zůstal věren Praze. Emanuel KauckýDo roku 1911 za jeho vedení absolvovalo 17 posluchačů. Když v roce 1911 slavila konzervatoř stoleté jubileum, mohla se hornová třída pochlubit 121. absolventem. Hornové třídy ovlivnila první světová válka a poválečné zestátnění konzervatoře v roce 1919. Bohužel období od roku 1911 až do roku 1924, kdy začalo ředitelství konzervatoře vydávat výroční zprávy, je pro badatele nepřístupné. Osobní materiály profesorů a žáků byly předány Archivu hl. m. Prahy a nejsou dosud zpracovány, Profesor Janoušek pokračoval ve výuce až do roku 1929, kdy odešel do zaslouženého důchodu. Výuku převzal jeho nejlepší žák Emanuel Kaucký, narozený v r. 1905. Původně se přihlásil ke studiu houslí, ale pro nedostatek místa mu bylo nabídnuto studium klarinetu. Zalíbil se však profesoru Janouškovi a tak se stal jeho posluchačem. Současně studoval zpěv a skladbu, což bylo dobrou průpravou pro pozdější komponování drob-ných přednesových a instruktivních skladeb. Po absolutoriu v roce 1924 nastoupil spolu s osmi spolužáky jako profesor konzervatoře do Klajpedy, odkud po dvou létech odešel jako jako sólohornista do orchestru v Renevě, kde se uvedl přednesem koncertu Richarda Strausse. Po odchodu profesora Janouška do penze vyhrál v roce 1930 konkurs a vrátil se do Prahy. Emanuel Kaucký byl prvním (a bohužel dosud posledním) profesorem, který se vzdal kariéry sólového orchestrálního hráče a rozhodl se věnovat pouze pedagogice. Svým žákům se věnoval; když byla konzervatoř v době nacistické okupace zavřena, učil ve svém bytě a často jeho manželka nakrmila některého hladového studenta.

Byl velkým romantikem a snažil se o propagaci lesního rohu. Spolu s několika amatéry založil komorní soubor nazvaný "Šporkovi myslivci". Soubor až osmi členů hrál za jeho vedení lovecké skladby a fanfáry. Po roce 1945 se rozpadl, Kaucký převzal myslivecké kabáty členů a v činnosti pokračoval s žáky konzervatoře. Navázal tak na tradici pěstování souborové hry, vzniklé při založení školy na počátku 19. století. Vždyť už na prvních třech veřejných koncertech byly provedeny partie pro dechové nástroje od Franze Krommera. Po vynalezení ventilového rohu byl ředitel Bedřich Dionys Weber tak nadšen možnostmi chromatizovaného nástroje, že napsal několik kvartetů a sextetů pro lesní rohy, jež byly veřejně provedeny. O pěstování kvartetní hry při výuce svědčí i množství dochovaných notových materiálů a časté zmínky v archivním materiálu o provádění. Za Kauckého vedení jsme hrávali při nejrůznějších příležitostech. Často se stávalo, že uprostřed dirigování se pan profesor otočil k publiku a některou z loveckých melodií zazpíval příjemným tenorem. Sólově vystupoval jen zřídka, věnoval se intensivně komorní hře v dechovém kvintetu vedeném prof. Václavem Smetáčkem. Pro konzervatoř bylo velkou ztrátou, když nečekaně ve věku 49 let zemřel. Do roku 1949 vychoval 33 studentů; všechna vedoucí místa v symfonických a divadelních orchestrech i v komorních souborech byla obsazena jeho žáky.
Situace po jeho smrti se radikálně změnila. Na uvolněné místo řádného profesora nebyl vypsán konkurs a ředitel konzervatoře přijímal učitele na vedlejší úvazek při zaměstnání. Jestliže od založení školy do odchodu prof. Kauckého se vystřídalo pouze sedm profesorů, za necelých padesát let jich přibylo nejméně dvanáct, z nichž někteří se školou doslova mihnuli. Toto období je ještě příliš živé, proto si ho netroufám hodnotit. Jisté je, že pražská hornová škola ztratila vedoucí postavení mezi našimi ostatními školami (v Brně, Pardubicích, Plzni atd.).
Zbývá ještě dodatek o souborové hře. Na Kauckého myslivecké trubače záhy navázal soubor Corni di Praga, který svým krojem se velmi podobal Šporkovským pikérům. Hrál nejenom starou loveckou hudbu, ale i skladby jiného žánru; proto používal moderní nástroje. Existuje již 32 let a za tu dobu podnikl i několik zahraničních zájezdů. Další soubory, které vznikly podle jejich vzoru, většinou hrávaly v turistické sezóně na českých hradech a zámcích jako vítaná atrakce. Výjimku tvoří Lovecké trio Praha, které hraje na kopie starých loveckých a invenčních rohů původní i soudobou loveckou hudbu často psanou přímo pro tento soubor. Existuje již více než dvacet let.
Jiří n, 26.12. 2001

 
Tomáš Hlaváček
(21.5.2005)